Slunce se sklánělo za obzor a nespočet odstínů rudé se rozlévalo po obloze. Slévající se barvy si pohrávaly s tvary mraků, jejichž dlouhé třásně napovídali, že příští den bude vát silný vítr.

Sluneční svit pomalu ztrácel svou moc a na nebi přebíraly vládu první hvězdy.

Chladný vítr škubal za standardy jednotek početné armády. Kdosi nedaleko zakašlal, jinak nebylo slyšet nic. Nikdo si nedovolil prolomit mučivé ticho. Všichni upírali zrak k rychle se vzdalujícímu se bílému praporu. Jak málo šancí dávali onomu mladému vyjednavači. Všem bylo jasné, že bitvě se nelze vyhnout. Přesto, kdesi uvnitř stále zela naděje, naděje vyhnout se krveprolití.

„Ty svině! Jak jen mohli! Vždyť měl bílou vlajku!Ty zrůdy!“ Vyjednavačův kůň se už vracel, ale bez vyjednavače. Nebo spíše jen s jeho půlkou. Nohy stále pevně zaseklé ve třmenech a meč s ozdobnou pochvou se stále pohupoval u pasu. Ale zbytek těla chyběl. Jako by tělo bylo v půlce přetrženo.

Jeden z vojáku se snažil uklidnit vyděšeného koně, další se mu se hřbetu pokoušel sundat zbytek těla. „Zasloužil by si dobrej pohřeb.“ Prohodil voják, který se snažil uklidnit zakrváceného vraníka. „Věří se, že když umře upír, vyletí mu z pusy duše v podobě netopýra. Každéj si zaslouží slušnej pohřeb.“

„Jo to se říká.“ Řekl zamyšleně druhý, snažeje se vytáhnout zaklíněný meč. Byl mnohem starší, vlasy měl ryšavé a přes obličej se mu táhla hluboká jizva. „A taky se říká, že bůh nám tak dává šanci chránit tak blízké i po naší smrti. Myslím, že dnes v noci uvidíme vzlétat mnoho netopýrů.“

„Jenže žádnej bůh není!“ rozhořčoval se mladší upír „kdyby nějakej byl, nikdy by nedovolil takovou zrůdnost! Nikdy by to těm zvířatům nedovolil!“

V tu chvíli se v dálce ozvalo dunění rohu. Na nedaleké vyvýšenině se objevila postava jezdce na koni. „Máte poslední šanci se vzdát a podrobit se! Váš lid vymírá, nemáte šanci přežít a tenhle blbej odpor vás jen zlikviduje nadobro!“ Jeho volání se podobalo spíš štěkotu zuřivého psa. Psa lačnícího po krvi, snažejíc se vyvolat pranici.

Z řad upíří armády vystoupil vysoký po zuby ozbrojený muž. Jeho brnění bylo ukováno celé ze stříbra, zdobené vyrytými výjevy z mnoha bitev. Na hlavě měl helmu se spuštěným hledím, také stříbrnou. Zdobená byla pramenem koňské žně obarveným na rudo a rytinou erbu jeho rodu. Za ním vlál purpurový plášť, který nastávající tmou dozrával děsivých barev. Znaky na pravém rameni jasně každému prokazovali, že to on je velitelem celého vojska.

„Ne! To se nikdy nestane! Rozumíš ty zvíře? – nikdy!“ doufal že dal jasně najevo názor svůj, i svých vojáků. Upíři by přeci nikdy nepřenesli přes srdce být někomu podrobeni, to by jim jejich hrdost nikdy nedovolila.

„Ha! Pak tedy všichni skončíte jako on.“ Jezdec na vyvýšenině zvedl do vzduchu hlavu s částí trupu. Šeredně se při tom zachechtl. Nakonec hlavu s částí těla odhodil. Kopl koně do slabin a odjel.

Nedlouho na to se opět rozezněly rohy, tentokrát mnohem intenzivněji a nelítostněji.

„Co uděláme teď?“ otočil se jeden z kapitánů na svého velitele.
„Teď, Rodsorpe? Usmál se hořce velitel. „Teď buď zvítězíme, nebo hrdě zemřeme. A přiveďte mi sakra někdo koně.“

Nepřátelé již nemohli být daleko. Zemí se rozléhalo dunění kopyt, doléhal k nim křik nepřátelské armády. Ta se nehodlala před ničím a nikým zastavit. V přední linii se hrnuli pěší vlkodlaci, ne přiliž vysocí, ale o to statnější a robustnější. Oděni do těžkého koženého brnění s všitými kovovými pláty, vyzbrojeny štíty a dlouhými kopí, se hrnuli jako staletá voda, živelná pohroma která smete všechno a všechny.